Sbor dobrovolných hasičů Turkovice

Ohlédnutí za noční soutěží v Dolínku

Tradiční noční soutěž v Dolínku je svým termínem, skladbou disciplín, délkou trvání, náročností i přátelskou atmosférou opravdovým vyvrcholením podzimní výcvikové sezóny naší jednotky. Cvičíme a připravujeme se na situace u zásahu poctivě celý rok, ale k této akci přistupujeme trochu víc soutěživě než zásahově. Vždyť v každém z nás hoří ten plamen touhy po úspěchu, každého z nás žene nějaký vnitřní motor kupředu za pocitem radosti z vítězství.

Co je to vlastně úspěch? Kdy si můžu říct: "To se mi povedlo!"? Každý z nás má na to svou vlastní odpověď. Já jich mám hned několik, ale chci se teď s Vámi podělit o jednu z nich. Začnu trochu víc zeširoka.

V roce 1998 jsem s partou kamarádů - turkovických hasičů poprvé vyrazil na Noční soutěž do Dolínku. Nikdo z nás tehdy vůbec netušil, co nás čeká - vždyť teprve před rokem jsme znovuzaložili hasičský sbor v Turkovicích a v hasičině jsme doslova patřili mezi zelenáče. Po absolvování celé odpolední a noční trasy jsem byl zcela vyčerpán.Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou tuhle soutěž jednou vyhrajeme, asi bych vážně pochyboval o jeho duševním zdraví. Byl jsem přesvědčen, že takový "masakr" nemůžeme nikdy vyhrát. Nicméně ze soutěže jsme byli natolik nadšeni, že jsme se každoročně do Dolínku rádi vraceli (s vyjímkou dvou ročníků, kdy jsme se věnovali práci na technice).

Čas plynul a z 9. místa v roce 1998 jsme se každý rok postupně pomalu propracovávali k vyšší a vyšší příčce. Motivace stoupala, trénovali jsme různé varianty útoků a taktiku při ostatních disciplínách. Obrovské úsilí a nasazení při přípravě a vlastní soutěži vyvrcholilo v roce 2007 prvním naším vítězstvím na této soutěži. Ano, v ten moment jsme všichni prožívali obrovský pocit z dobře odvedené práce, cítili jsme, že se nám povedlo udělat opravdu dobrou práci. Myslel jsem si, že na téhle soutěži už ničeho víc dosáhnout nemůžeme.

Přisly další roky a s nimi i trochu zklamání - vzhledem k nabitému programu hasičskými akcemi ale nebyl čas na trénink a tak některé chyby v provedení disciplín nás stály umístění "na bedně" v roce 2008 a ani v roce 2009 se nám nepodařilo vystoupit na příčku nejvyšší.

Zásadní zlom přinesl až rok 2010. Bez tréninku, "jen tak si to užít" jsme vyrazili do Dolínku, abychom si doslova odpočinuli od náročného celoročního programu. Měli jsme už dostatek zkušeností a naší taktikou bylo maximálně se soustředit, nedělat chyby a kde se čeká plný výkon, tam zabrat. I přes smíšené pocity z tratě, kde nám např. upadla stříkačka, v průběhu disciplíny jsme úspěšně vyřešili problém s prasklou palivovou trubkou, u jiné disciplíny se dva naši hasiči vykoupali v odkališti silážní jámy, jinde jsme se máčeli po kolena ve vodě - jako by nás tyto strasti posilovali a náš výkon stoupal až k maximálním obrátkám. To nám také přineslo již podruhé vítězství v celkovém pořadí!

Účast na letošním ročníku byla ohrožena až do samotného odjezdu. Porucha dobíjení, topení, startování a vstřikovačů na Avii, prasklé potrubí na stříkačce a unikající chladivo nám dva týdny před soutěží dalo natolik zabrat, že nikdo z nás ani nevěřil, že odjedeme. Vše se naštěstí na poslední chvíli stihlo připravit a tak jsme mohli v sobotu 22.října dopoledne vyrazit směr Dolínek. Stejně jako v loňském roce nám na trénink a přípravu vůbec nezbyl čas. Nevadí, i tak si dokážeme s ledasčím poradit a jen tak něčeho se přeci nezalekneme.

Odpolední štafeta byla trochu netradiční, ale po krátké diskuzi jsme stanovil taktiku a rozdělil úseky. Snažil jsem se, aby každý na svém úseku mohl využít na maximum své schopnosti. Silní bojaři na 1. a 2. úsek - roztažení zavodněného proudu C, rychlí sprinteři na 3.a.4. úsek - přesun ocelového ingotu a zkušení siláci z TFA na 5. a 6. úsek - transport figuríny Raitekovým úchopem. Taktika vyšla, všichni podali maximální výkon a po štafetě jsme byli na první pozici.

To se však mohlo v průběhu noci změnit - vždyť nás čekalo dalších 15 disciplín. První z nich s názvem Kraviny - a hned totální propadák.. 4 trestné ze 6-ti, čas - prostě "hektar", všichni jsme tušili, že tohle bylo hodně špatné. Naštěstí to byla první a poslední pokažená věc. Následoval zrychlený přesun - 2x 800 m běh a mezi tím přepádlovat rybník tam a zpět.Tři, dva, jedna, start! Vybíhám, ujímám se vedení a těžce napaluji tempo. Za sebou nikoho necítím, to je dobře, alespoň připravím loď a neztratíme cenné vteřiny. Tak se i stává a po "zádech"Jendy při nástupu do lodi a mému zakolísání na otočce se stejným tempem vracíme zpět."Tempo, Tempo!" křičím na Karlose a Kennyho před sebou, cítím, že je brzy doběhnu. V cílové rovince dobíháme jako "jeden muž" a v rekordním čase 5:55:50 s přehledem a náskokem 45s tuto disciplínu vyhráváme. Nejsem ušetřen poznámek na ostré tempo běhu, které jsem nastolil, ale to samozřejmě beru jako pochvalu, že jsem neběžel pomalu

Před každou další disciplínou si opakujeme základní zásady a kontrolujeme materiál, jestli je uložen tam, kde má být. Jako když se připravujeme na skutečný výjezd. Společně s bráchou rozhodujeme, volíme taktiku a velíme. Je to naprosto úžasný člověk, protože stačí jen mrknout, a oba víme, co máme dělat a co můžeme jeden od druhého čekat. Ostatní hasiči pracují na plné obrátky a mě nezbývá, než po každé disciplíně je pochválit za skvěle odvedenou práci. A to Vám každý hasič z Turkovic potvrdí, že já nechválím často A tak úspěšně útočíme do schodů v Odoleně Vodě kde jsme si bravurně poradili se zaseklými savicemi. Všemi nenáviděnou disciplínu „Příjezd na stanici“ , kde je naším úkolem pověsit na ráhno sušáku hadice a zase je sbalit zpět zvládáme s přehledem zejména díky dodržování taktických pokynů, flexibilitě a samozřejmě plnému výkonu a nasazení. Následuje disciplína inspirovaná Orlickými vraždami – „Orlík“ – koulení sudu na 800 m a přenos raněného na stejnou vzdálenost. Jeden člen družstva přitom ještě musí nařezat dřevo rozhodčím, aby se u ohýnku mohli ohřát. Pod názvem další disciplíny „Výkrmna“ vůbec netuším, co se může skrývat. A tak po příjezdu jen tupě zíráme a netušíme….. . V plné výstroji i s přilbou máme za úkol bez pomoci rukou sníst z misky dvě velká balení piškotů. Karlovi to však bleskurychle zapálilo a po rychlém dotazu na rozhodčího a na členy jednotky je rozhodnuto o taktice, kterou jsme rozdílem dvou tříd porazili zbytek startovního pole. A jak že jsme na to šli? Tak to je jen naše tajemství, to fakt neprozradím! Dálková doprava vody i přes počáteční nesnáze s košem klapla nejlépe za poslední 4 roky a tak se před doplňkovou rychlou Evakuaci klády dostáváme k naší oblíbené Silážní jámě (Nahoru a dolů). Tady mě šlo hlavně o dvě věci – dobře ustavit žebřík a brzdit kluky, protože na namrzlém žebříku to bylo opravdu nebezpečné. Zase se všechno povedlo, i když čas tady umíme o něco lepší – ale podstatné je, že jsme se nezranili a dokonce ani nevykoupali v odkališti, jako v loňském ročníku.

Pomalu se blížíme k závěru, o několik setin sekundy vítězíme na Kýblované (Nouzové zásobování vodou) – tady jde o to co nejrychleji pomocí věder naplnit z rybníka sud o objemu 200 litrů. Díky skvělé taktice si tuhle disciplínu všichni užívají, až na mě – nabral jsem do obou holínek – ale co, přezouvám se a hurá na další stanoviště. Tím byla kontrola vozidla a dechová zkouška – dva z nás museli dýchat do detekčního přístroje. Nevím, jak to ten rozhodčí vybíral – že si vzal zrovna dva největší pijáky z týmu – ale naštěstí byli „čistí“ a tak jsme mohli pokračovat dál.
Dvě opravdu hasičské zásahové disciplíny za sebou - dopravní nehodu a požár ubytovny zvládáme také poměrně dobře (i když tady bychom měli prostor na zlepšení) a po testech z teoretických znalostí a rychlém ustrojení do plné zbroje (Barevná hudba) nás čeká poslední disciplína. Požární útok. Tak tohle byl teda totální propadák mého velení, nějak se ke mě místo bráchy přimotal Karel Srna a to nebylo dobré. Odvelel jsem jen sání, ale výtlak nevěděl, co má dělat. A i tady se opět (pokolikáté už) ukázala síla týmu. Kluci prostě vzali z auta hadice a natáhli klasický útok. A výsledek? v této disciplíně 2.místo!

Unavení se vracíme zpět do centra dění - restaurace Opera nás přivítá hustým kouřem, ale také teplým zázemím. Vždyť v průběhu 7-mi hodin strávených na noční etapě teplota na některých místech klesla až na -5 stC. Česnečka a gulášek přichází vhod a postupně se ukládáme k improvizovanému spánku. Já ale nespím. Na monitoru průběžně sleduji výsledky, mám pocit, že se nám docela dařilo a že bychom si "bednu" rozhodně zasloužili. Jediné , co ale vidím, je jak se postupně propadáme na té nepovedené první disciplíně a jak naši největší soupeři (Pyšely a Tehovec) na nás získávají body. Posledních pět disciplín se ale na monitor nevejde, a tak celkové pořadí je pro nás utajeno až do konce.

Vyhlášení výsledků sleduji ve stoje a v jisté agonii způsobené spánkovým deficitem a fyzickým vyčerpáním. "Třetí místo: Pyšely!" oznamuje ředitel soutěže Olda Martinák a já čekám, že stříbro bude naše. Když však z jeho úst zazní: "Druhé místo: Tehovec!" už vím, že jsme vyhráli! Že tahle parta, ve stejném složení jako v roce 2010 to dokázala znovu! Že Turkovice si z Dolínku odvážejí podruhé v řadě za sebou a potřetí celkově putovní pohár pro vítěze Memoriálu Bédy Černého - noční soutěže v Dolínku.

Dolínek je možné vyhrát dvěma způsoby: Buď brutálním tréninkem, drillem a perfektní přípravou, anebo srdcem. V letech 2010 a 2011 jsme zvítězili proto, že na každé disciplíně jsme vystupovali jako jeden muž, že každý z nás věděl, kde je jeho místo, kde na něho kolega čeká a co naopak on čeká od kolegy. Zvítězili jsme proto, že jsme bojovali od začátku až do konce bez ohledu na okolnosti, dokázali jsme se pružně přizpůsobit konkrétní situaci, improvizovat a doplňovat se navzájem. Byli jsme prostě skvělá parta a táhli jsme všichni za jeden provaz - a za Turkovice!

Každý, kdo si přečetl předchozí odstavec teď už ví, ja se dá vyhrát Dolínek - a vlastně nejen Dolínek - to je obecný recept na úspěch v jakémkoliv kolektivním sportu. To je recept na vítězství. Alespoň ten můj.

To nejdůležitější a celý smysl tohoto zápolení je však pro mě vědomí, že stejně tak, jako se na své kolegy mohu spolehnout při výcviku či na soutěži, mohu se na ně spolehnout i při reálném zásahu. Hoši, děkuji Vám!

Pepík Brabec